Hummel - Těžké mobilní dělostřelectvo

Německá armáda za II. světové války v mnohem větší míře než armády ostatních států využívala samohybné, mobilní dělostřelectvo. Důvodem byla velmi drahá a technologicky i materiálově náročná výroba tanků, kterých Třetí říše dokázala vyrobit za celou válku, počítáme-li střední a těžké tanky, pouhých dvacet tři tisíc kusů oproti sedmdesáti tisícům tanků vyrobených v SSSR a téměř sto tisícům tanků vyrobeným Spojenými státy a Spojeným královstvím včetně jeho dominií. Tanky tak v Německu tvořily zhruba jen třetinu obrněných vozidel, zatímco u Spojenců přibližně tři čtvrtiny. Výroba samohybných děl, stíhačů tanků a dalších obrněnců byla jednodušší, protože většinou neměly otočnou věž, daly se k ní využít podvozky vyřazených tanků (nebo se podvozky vyráběly dále i po ukončení výroby tanku), jejichž parametry již nedosahovaly požadované úrovně a mohly v nich být lafetovány velmi účinné dělostřelecké zbraně. A tak v očích německých vojenských představitelů tyto výhody převážily nad mnohými nedostatky, vyplývajícími z jejich konstrukčního řešení i z použití mnohdy druhořadých či zastaralých podvozků, nízké ochrany osádek i horší pohyblivosti v boji – ostatně převážná většina těchto strojů se na frontu dostávala v době, kdy německá vojska již vyčerpala svoji ofenzivní sílu a postupně přecházela do obrany.

A tak se na východní i západní frontě objevila řada obrněných vozidel na podvozcích tanku Panzer III ( samohybná houfnice SdKfz 165 Hummel – Čmelák ráže 150 mmm sFH 18 L/30, samohybné útočné dělo StuG III ráže StuK 40 L/48-vůbec nejrozšířenější německé obrněné vozidlo), dále na podvozcích československého tanku LT 38 označeného v Říši PzKpfw 38 (t) (stíhač tanků Hetzer SdKfz 138 s protitankovým kanonem Pak 39 ráže 75 mm, stíhač tanků Marder (Kuna) SdKfz 138/2 rovněž s kanonem PaK 75 mm, nebo PaK 36 ráže 76,2 mm, s kanonem 76, či Nashorn(Sršeň) s vysoce účinným protitankovým kanonem PaK 43/1 ráže 88 mm a SdKfz 138/1 Grille (Cvrček) s těžkým kanonem 33 ráže 150 mm), nebo tanku Panzer PzKpfw II ( lehká polní samohybná houfnice SdKfz 124 Wespe (Vosa) s lafetovanou houfnicí 105 mm leFH 18M L/28). Další obrněná samohybná děla byla stavěna na podvozcích bývalých francouzských tanků TB 37 L Lorraine či Hotchkiss 39. Mnohá samohybná děla byla navíc umísťována na polopásových transportérech, například desetihlavňový 150 mm raketomet SdKfz 4 Maultier (Mula).

Vrcholem těchto vozidel byl těžký stíhač tanků Tiger na podvozku stejnojmenného tanku s protitankovým kanonem ráže 88 mm Pa43/2 L/71 zvaný Elefant (Slon) také zvaný Ferdinand podle konstruktéra Ferdinanda Porsche.